V současné době se ve veřejném prostoru a v médiích setkáváme často s označením osob
nacházejících se v tíživé životní situaci pojmenováním, které můžeme považovat za utlačující
(opresivní). Útlak můžeme přitom chápat jako sociálně podporované špatné zacházení nebo
vykořisťování určité skupiny lidí ze strany moci/mocných. Uvedeným nemyslím jen vulgární
nebo hanlivá označení různých cílových skupin sociální práce, která je na místě odsoudit již
v úvodu tohoto textu; ale i označení jako „bezdomovec“ nebo „sociálně slabá rodina“.
Cílem tohoto textu je vysvětlit, jak tato označení působí a proč nemusí být vhodné je
používat. Vzhledem k tomu, že jsem se dlouhodobě zabývala tématem bezdomovectví,
dovolím si uvádět příklady právě na tomto jevu. Zároveň ale považuji za důležité již v úvodu
tohoto textu zmínit, že se uvedená problematika využívání utlačujících označení osob v tíživé
životní situaci rozhodně netýká jen osob bez domova.
Než se začneme věnovat samotným označením osob v tíživé životní situaci, dovolím si menší
jazykovědné okénko. Je důležité si uvědomit, že my lidé mluvíme denotačně i konotačně.
Pojem denotace se přitom vztahuje k objektivnímu významu nějakého termínu. Jedná se tedy
o význam, který lidé hovořící společným jazykem přikládají určitému slovu. Naopak konotace
se pojí se subjektivním a emocionálním významem, který mluvčí a posluchači určitému slovu
připisují (De Vito, 2008).
Při využití slova „bezdomovec“ v porovnání s termínem „osoba bez domova“ nyní můžeme
rozpoznat určitý rozdíl; a to jak optikou útlaku, tak optikou konotačního významu daného
slova.
Lidé bez domova jsou v české společnosti pojmenováni různě. Řada z těchto pojmenování je
lidmi bez domova vnímána velmi negativně jako určitá nálepka, která předurčuje jejich
vlastnosti a chování. Následující odstupňované dělení pojmenování osob bez domova, které
zde uvádím pro příklad konotační různosti pojmenování lidí bez domova, vzniklo v rámci
fokusní skupiny s matkami žijícími v azylových domech (18. 6. 2015): „lidé v bytové nouzi“
– „osoby bez přístřeší“ – „člověk bez domova“ – „lidé bez domova“ – „lidé na ulici“ –
„bezdomovec“ – „bezďák“ – „sociálně nepřizpůsobivý“ – „špína“. V rámci tohoto krátkého
výčtu (který je spíše ukázkou a neklade si za cíl být výčtem úplným) pojmenování osob bez
domova si lze všimnout, že je řada z nich za hranicí neutrality, a to včetně slova
„bezdomovec“, které je v české společnosti nejpoužívanějším označením (Glumbíková a kol.,
2019). Hradecký (2006, s. 4) uvádí, že se v české veřejnosti ze slova bezdomovec stává
„pojem pro zanedbaného, špinavého, zapáchajícího a obtěžujícího člověka, zejména muže“.
Tolik tedy k negativnímu konotačnímu zabarvení slova bezdomovec.
Druhým problémem v označení „bezdomovec“ je to, že zjevně neodděluje životní situaci
jedince od jeho lidství, jako např. označení „osoba bez domova“. Tím dochází k zaměňování
současné životní situace (která je aktuální, přechodná) s identitou jedince (která má své stálé,
jádrové, komponenty).
Je důležité si uvědomit, že lidé bez domova tvoří velmi rozdílnou skupinu v rovině jejich
osobních příběhů, zájmů, způsobů chování, zdravotních potíží, faktorů předcházejících vzniku
bezdomovectví, společenského kontextu, z něhož lidé bez domova pochází, a dalších
proměnných na straně společnosti (Piechowicz a kol., 2014).
V souladu s výše zmíněným lze uvést, že slovo „bezdomovec“ skutečně může fungovat nejen
jako termín, ale hlavně jako určitá nálepka, jakési sdílené mínění o významu chování jedince
(Munková, 2004); které pak dále ovlivňuje sebepojetí a sociální život jedince (Keller,
Komenda, 1993).
Problémem je také to, že takto využívaná nálepka ovlivňuje i veřejné mínění o poskytování
pomoci lidem v tíživé životní situaci. Pokud se v označení cílových skupin sociální práce
prvotně nezdůrazňuje hodnota lidství, které dále implikuje uplatnění dalších hodnot sociální
práce, jako je lidská důstojnost, solidarita, sociální spravedlnost atd., může převážit naopak
uplatňování principu zásluhovosti pomoci. Nebezpečí tohoto principu přitom spočívá zejména
v tom, že mohou být někteří lidé označeni za ty, kteří si pomoc z nějakého důvodu nezaslouží.
I pouhé označení člověka za osobu v tíživé životní situaci tak může vést k tomu, že jsou mu
(minimálně v mysli některých vypravěčů a posluchačů) odpírána základní lidská práva, jako
je např. důstojnost (Cosgrove, Flynn, 2005). Přiléhavým příkladem mohou být chudí, kteří se
setkávají už jen v tomto označení s negativním stereotypem chudoby. Chudí mohou být
vnímáni jako „líní, hloupí a neschopní, kteří přijímají dávky na úkor společnosti“, a to bez
zohlednění toho, jaký vliv na jejich životní situace mají strukturální podmínky společnosti
(např. ceny bytů, nájmů, inflace, ceny elektrických energií, nezaměstnanost). Connelly (2000)
v tomto kontextu mluví o „anti-občanech“, tedy těch, co nemají „právo“, „nepřispívají“.
V kontextu výše zmíněného je důležité si uvědomit, že chudí nejsou ze společnosti
vylučováni jenom ekonomicky, ale také postoji společnosti vůči chudobě (viz výše vnímaná
zásluhovost chudoby).
Závěrem lze tedy stanovit doporučení na oddělování lidství a aktuální životní situace člověka,
tj. preferenci využívání označení jako „člověk bez domova“, „člověk v tíživé sociální situaci“,
„člověk s hendikepem“, „člověk se závislostí na návykových látkách“ před pojmy jako
„bezdomovec“, „nepřizpůsobivý“, „sociálně vyloučený“, „uživatel“ či jinými mnohem
hanlivějšími. Využívání těchto označení napomůže mimo jiné (viz výše) k podpoře
subjektivity těch, kteří mohou vyhledávat pomoc sociální práce a tím podporovat jejich
zplnomocnění v souladu s principy antiopresivní sociální práce, která cílí na nahrazení
utlačivých a kontrolujících vztahů ve společnosti těmi založenými na respektu a
rovnoprávnosti (Dominelli, 2002). Do středu pozornosti se tak dostává důraz na rozdíly,
rozmanitost a inkluzi (Brown, 2012).
Použitá literatura a zdroje
GLUMBÍKOVÁ, K., GOJOVÁ, A., GŘUNDĚLOVÁ, B. 2019. Critical Reflection of the
Reintegration Process through the Lens of Gender Oppression: The Case of Social
Work with Mothers in Shelters. European Journal of Social Work, 22(4), 575–586.
BROWN, M. 2012. Gender and Sexuality I: Intersectional anxieties. Progress in Human
Geography, 36(4), 541–550.
CONNELLY, D. R. 2000. Homeless Mothers: Face to Face with Woman and Poverty.
Minnesota: Univerzity of Minnesota Press.
COSGROVE, L., FLYNN, Ch. 2005. Marginalized Mothers: Parenting Without a Home.
Analyses of Social Issues and Public Policy, 5(1), 127–143.
DOMINELLI, L. 2002. Feminist Social Work: Theory and Practice. Basingstoke: Palgrave
Macmillan.
HRADECKÝ, I. 2006. Konflikt, bezdomovci a veřejný prostor. Tematická zpráva. Praha:
Naděje.
DE VITO, J. 2008. Základy mezilidské komunikace, Praha: Grada.
KELLER, J., KOMENDA, A. 1993. Úvod do sociologie pro právníky. Sociální kontrola a
deviace. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého v Olomouci.
MUNKOVÁ, G. 2004. Sociální deviace: přehled sociologických teorií. Praha: Karolinum.
PIECHOWICZ, M., PIOTROWSKI, A., PASWA-WOJCIECHOWSKA, B. 2014. The Social
Rehabilitation of Homeless Women with Children. Acta Neuropsychologica, 12(4), 469–482.
Kateřina Mikulcová,
Katedra sociální práce, Fakulta sociálních studií, Ostravská univerzita
